Blog o seznamování na Blog.cz

Seznámit se přes rande naslepo není snadná věc. Helena Vondráčková přišla proto s podporou nové seznamce láska je láska.com, která chce do českého internetového světa navrátit tradice a přinést příležitost pro lidi, kteří to se seznamováním formou rande naslepo myslí opravdu vážně. Online seznamování není o ničem jiném než o rande naslepo. Váš protějšek vám může poslat sebevíc fotografií, ale virtuální anonymita je zrádná a na rande jdete beztak naslepo. A na tomto tenkém ledě můžete oprávněně očekávat i řadu přešlapů naslepo...

Helena věří, že tato možnost zajímavého rande naslepo může pomoci lidem najít svou spřízněnou duši a protože ví, že se jedná o seriozní záměr, spojila s tímto projektem své jméno.

Portál přichází s revoluční metodou hledání vhodného protějšku pro rande naslepo na bázi psychologických postupů. Pokud uživatelé využijí této možnosti, mají jednak příležitost na základě vyhodnocení svého individuálního testu lépe porozumět sami sobě, zároveň mají možnost najít vhodného partnera pro rande naslepo, který se k nim svými osobnostními charakteristikami nejvíce hodí. Není na tom nic složitého, stačí vyplnit dotazník a pak už pomocí semaforků každý snadno vidí, s kým má zelenou a rande naslepo risknout - naopak komu svítí červená a bude lepší raději směřovat rande naslepo jiným směrem.

Kdo nevěří psychologii, může k hledání vhodného rande naslepo použít legrační funkci nazvanou "láskomat" a doufat, že mu při troše štěstí padne jackpot a i naslepo to klapne.

Helena Vondráčková přeje serveru www.laskajelaska.com vše nejlepší! Láska je láska a rande je rande :)

Najít vážné seznámení online není snadná věc. Dara Rolins přišla proto s podporou nové seznamce láska je láska.com, která chce do českého internetového světa navrátit tradice a přinést příležitost pro lidi, kteří to se seznámením online myslí opravdu vážně.

Dara věří, že tato forma seznámení online může pomoci lidem najít svou spřízněnou duši a protože ví, že se jedná o seriozní záměr, spojila s tímto projektem své jméno.

Portál přichází s revoluční metodou seznámení online na bázi psychologických postupů. Pokud uživatelé využijí této možnosti, mají jednak příležitost na základě vyhodnocení svého individuálního testu lépe porozumět sami sobě, zároveň mají možnost seznámení s partnerem, který se k nim svými osobnostními charakteristikami nejvíce hodí. Vše online. Není na tom nic složitého, stačí vyplnit dotazník a pak už pomocí semaforků každý snadno vidí, s kým má v seznámení online zelenou - naopak komu svítí červená a bude lepší raději směřovat seznámení jiným směrem.

Kdo nevěří psychologii, může k seznámení online s vhodným protějškem použít legrační funkci nazvanou "láskomat" a doufat, že mu při troše štěstí padne v seznámení jackpot.

Dara Rolins vzkazuje serveru www.laskajelaska.com: "Štěstí a láska přeje odvážným"! O seznámení online to platí dvojnásob!

Internetové seznamky zkouším už tak od roku 2000 a je fakt, že od té doby se docela změnily. Skoro na všech si člověk musí vytvořit profil, aby si mohl s ostatními psát vzkazy, vůbec někomu odepsat… Já jdu radši hned na schůzku!

Abych pravdu řekla, tohle mě zrovna moc nebere. I proto, že poměrně často píší "pánové", kteří si přes tyhle anonymní vzkazy ventilují svoje frustrace a jejich vzkazy jsou dost oplzlý, kolikrát až nechutný (s tím má ale zkušenost asi skoro každý). Vzkazy a možnost online dopisování taky vedou k sáhodlouhé výměně vzkazů a k osobnímu setkání dochází až po dlouhé době nebo vůbec (nedávno jsem se bavila s 8 různými kluky a všichni mi, nezávisle na sobě, řekli, že je internet moc nebaví, protože málokdy dojde k rychlému setkání na živo). I já mám radši akci, tak jdu občas do věcí až moc hrrr a po hlavě. Takže když mi někdo rovnou, po pár mailech, navrhne, že se chce sejít, jdu do toho, protože je to lepší, než si půl roku psát.

Jednou jsem šla takhle na schůzku s mužem asi tak o 10 let starším. Vypadal celkem normálně, můj typ úplně nebyl, ale na první pohled je to těžko říct. Šli jsme do restaurace a tam to začalo. Když jsme si řekli takové ty klasické úvodní věci - zaměstnání, věk, koníčky, proč hledáme…, tak jsem se už téměř nedostala ke slovu. Pán se rozhodl ohromit mě výší svého majetku: kolo za 50 000,-, uklízečce tolik a tolik, účty za mobil bývalé přítelkyně xx (každý měsíc samozřejmě) a tak dále a tak podobně. Ale to nejlepší mělo teprve přijít. Vytáhl mobil a že mi ukáže fotku - čekala jsem dítě, psa, kočku…. možná i to vymazlený kolo, ale skutečnost byla nad očekávání jiná. Ukázal mi fotku své nové pračky za už nevím kolik tisíc a s miliónem funkcí. To mě dostalo. Pračku na mě ještě nikdy nikdo nevytáhl :-) No dopadlo to asi tak, jak to dopadnout muselo, rozloučili jsme se a už se nikdy neviděli. Na mě bylo těch hmotných věcí na první schůzku ažaž a pro něj jsem asi projevila málo nadšení nad jeho miláčky.

Takže jsem si dala zase chvíli od randění přes net pohov, až do chvíle, než se přes seznamku seznámila kamarádka a přesvědčila mě, že je to fakt bezva a že to musím zkoušet dál. Nadšení jí vydrželo půl roku a přišel rozchod, já se jejích slov držím a zkouším dál. Pračka byla ale až donedávna nepřekonatelná…

Ještě než se pustím do popisování mých zkušeností s různými druhy internetového seznamování, je třeba si říct, jaká mám na výběr partnera vlastně kritéria a požadavky. Jaký by tedy měl být pan Pravý?

Určitě nic přemrštěného, asi jako každá (taky vám kámošky - ty zadané, jak jinak - říkají, že jste náročná?). Takže pan Pravý by měl být charismatický (pro mě, jestli pro okolí, je mi jedno), přitahovat mě a já jeho (bez chemie to fakt nejde), mít smysl pro humor, cílevědomý, inteligentní a všeobecně vzdělaný, zaměstnaný (aby uživil rodinu), "mít koule"….. Hodný, věrný, milující…. - to už se snad v požadavcích každé z nás bere jako samozřejmost.

Já osobně se vždycky řídím několika ukazateli:

Nechám na něm výběr místa srazu. Jasně, když navrhne kafe v KFC, tak to koriguju někam do kavárny, kde je to zhruba stejně drahé a já nejdu domů nasáklá "smradem" z jídla. Z toho důvodu se taky nerada scházím v různých "čtyřkách". Kavárna je ideální. Srazy venku jsou ošemetné, obzvlášť, když má jeden z páru zpoždění nebo se rozhodne nepřijít vůbec. (Jednou mi chlapec navrhl, že se sejdem nahoře na Václaváku na rohu magistrály - taky nebrat, hrozí udušení, popř. sražení někým, kdo má utkvělou představu, že je Schumacher).

Hned na začátku rande mě začne omezovat, ať nekouřím (v každém inzerátu či odpovědi uvádím, že jsem kuřačka, ale i tak se najdou odpůrci kouření, kteří se rozhodnou, že to se mnou přece jen zkusí a budou to oni, kteří mě to odnaučí), nepiju (jj, to se mi fakt stalo, dala jsem si dva vinné střiky - hodně slabé - a chlapec na mě hned vyrukoval, jak můžu chtít založit rodinu, když tak hodně piju a ať se nad sebou zamyslím), v ten moment kluk končí. Nesnáším, když mě někdo něco zakazuje a ještě k tomu de facto cizí člověk

Už u prvního kafe se s ním nudím (on zřejmě taky) a řeč vázne = konec, nepokračovat. Jak to ale udělat, aby se druhá strana neurazila. Je trapné vymlouvat se, že mám ještě neodkladnou schůzku, když rande bylo domluvené už pár dní dopředu (nechat se pro jistotu prozvánět od kamarádky mi přijde taky blbý)… Většinou dojde ještě na druhý drink a pak už se to dá ukončit. Ve fázi prvního a druhého drinku se dá i poznat, jestli má charisma, zda je inteligentní (většinou je nechávám mluvit, abych poznala) atd.

Koukám na to, jak se postaví k placení (já osobně si myslím, že na první schůzce by měl chlap zaplatit a nedávat k tomu žádný komentář - teda nejen na ní, ale ta první je nejdůležitější - a to emancipace neemancipace). Jakmile začnou padat věty typu: Rozpočítejte nám to. Tak já to dneska zaplatím a příště mě zveš ty……. - PRYČ.

Když všechno proběhlo v pohodě a on vyhovuje (ještě ale nevím, jestli i já jemu), nastane rozloučení a věty typu: Ozvu se, Zavolám, Napíšu apod. nebo jen Ahoj (bez slibů). Pánové, pokud takový slib vypustíte z pusy, mějte odvahu ho taky splnit (i když třeba vůbec nechcete) a napište aspoň "bylo to fajn, ale nešlo by to", ať holka ví, na čem je (civění na telefon, vymýšlení si, že operátor má asi výpadek…. moc k pohodě nevede). Pro holky platí to samé, i když tam se dá mlčení ještě tolerovat. Já se třeba vždycky snažím odpovědět, i když nemám zájem (většinou si pak teda nadávám, že jsem se na to nevybodla, ale aspoň mám čistý štít a bobříka odvahy ).

Jednou, celkem nedávno, jsem sms teda zbaběle vymazala, ale to ani ne tak kvůli tomu klukovi, jako kvůli morální kocovině, a jednou jsem se v kavárně zapřela (byl fakt děsně nesympatickej už na první pohled), ale většinou to nedělám, protože sama vím, jak je to nepříjemné.

No tak jsem náročná? Jak to po sobě čtu, tak snad ani ne.

Teď víte, podle čeho vybírám a selektuju a příště už ty historky ze života

Zveřejněno také na: www.laskajelaska.com

Je mi 32 a půl, mám dobrou práci, která mě baví a… jsem sama. O chlapa, který by mi vyhovoval a já jemu, ne a ne zavadit. Jj, jsou tu různí vhodní kandidáti, ale z těch se vyklube vždycky jen známost na "jednu" (uvozovky proto, že někdy i na víc) noc.

V podstatě by mi to ani tak nevadilo, kdybych si doma občas nevyslechla, že vnoučat se už asi nedočkají a svatba je taky žádná nečeká a do toho si nepřečetla sérii článků, jak je bezva být single. Myslím, že tyhle články píšou lidi, co mají spokojený rodinný život a občas se jim zasteskne po "svobodě". Jinak by nemohli psát, jak je bezva dělat si pořád, co člověk chce, chodit do klubů, posilovny, mít čas na svý záliby……

Asi si myslí, že single je robot, který nepotřebuje odpočívat a vydělává statisíce. Jinak by jim muselo dojít, že normální člověk, i když single, s prací, která spolkne většinu času, se složenkama za bydlení…. (náklady na 1 jsou skoro stejné jako na 2, akorát je na ně jen jeden příjem), takhle fakt nežije. Jednou, dvakrát týdně s kámoškama kavárna, občas klub nebo dýdžina, ale skoro na nic jinýho není čas. A do toho tlaky okolí, osamocené večery…. a přání udělat tomu konec.

Já začala někdy v roce 1999-2000 (spíš ze zvědavosti) s pár schůzkama přes internet (tehdy byl ještě v "plenkách", tak to bylo o to dobrodružnější, fotky skoro nikdo neposílal, mail nebyl samozřejmostí…).

Výsledek - samá katastrofa. Jeden dělal, že nemá peníze a hrabal se v peněžence (plné tisícovek), tak dlouho, až jsem nevydržela a zaplatila, další všechno odkýval a mám pocit, že kdybych si objednala kyselý mlíko s rumem (nebo jinou absurditu), tak si dá taky, jinej přivedl obrovskýho psa, který celou dobu vrčel pod stolem, pár jich nepřišlo vůbec…Tak jsem skončila.

Někdy v roce 2001 mě kolegyně vzala na mejdan svýho kámoše, z kterýho se vyklubal mejdan lidí, co chodí na rande.cz (vůbec jsem nevěděla, co to je). Bylo tam pár "uhlobaronů" z Ostravy, kterým šlo jen o jedno a asi si řekli, že se "zoufalkyněmi" ze seznamky to bude lehčí. Mě nakonec před nejstarším z nich, který mi vyprávěl celou dobu o vnoučatech, zachránil jeho řidič. A po tomhle zážitku jsem s tím na pár let fakt sekla. (Netvrdím, že jsem si seznamky občas z dlouhý chvíle neprojela, ale nic jsem nepodnikala. Je taky fakt, že ani nebyl čas, byla to doba večírků a budování kariéry :-)

V roce 2007 u mě ale proběhlo pár změn, většina kamarádek a kamarádů se povdávalo, poženilo, porodilo, tak jsem se do hledání pana Pravýho pustila naostro.

Ale o tom zas až jindy, je toho fakt dost :-)

Zveřejněno také na: www.laskajelaska.com

Na netu jsem se seznámila s mužem, který mě od začátku připadal jako mé vlastní dvojče. Sdíleli jsme se a postupně se svěřovali jeden druhému se vším až do těch nejmenších podrobností. Dokázala jsem mu na sebe napráskat věci, které jsem nikdy předtím a také ani nikdy po potom nikomu jinému neřekla. Zmizela s ním má 13. komnata. Úžasné... o takovém kamarádovi se mě předtím ani nesnilo. On se svěřoval se vším na oplátku mě. Dokonce i s tím, kolik měl holek. Hm, říct někomu, kolik jsem měla doposavad chlapů, to chtělo pořádný kus odvahy. Jenže s ním jsem neměla problém naprášit mu na sebe i tohle. Za jeho seznam sexuálních partnerek by se nestyděl ani gigolo.

Od začátku jsem věděla, že tenhle chlap je úžasný. Taková škoda, vůbec se mě nelíbil a nepřitahoval mě jako muž. Znal ženy, a to skvěle. I já mám muže prokouknuté až do morku kostí. Mít kámoše, před kterým můžu být úplně vždy a za každých okolností sama sebou. No není to výhra?

Ulítávám na chlapech, co jsou vysocí, štíhlí, tmavovlasí, mají hnědé oči a mírnou vyrovnanou povahu. A on je menší, podsaditý, přitloustlý, modrooký a holubiččí povahu rozhodně nemá. A jemu se líbí ženy s tmavými vlasy, hubené, ploché, spíše klučičích tvarů bez siluety a dominantní…. A já jsem dlouhovlasá blondýnka, mám modré oči, výraznou siluetu přesýpacích hodin, velká prsa, štíhlá ale rozhodně ne hubená… a dominantní? To tedy ne. Pouze silná osobnost. Vím, že se líbím téměř každému muži, až na svého kamaráda z netu. On a já? Nehrozilo, že bychom mohli být k sobě nějak přitahování. I on je od mého typu mužů na hony vzdálený... pravý opak. Antityp. A právě proto mezi námi mohlo vzniknout tak úžasné kamarádství. A PAK ŽE MEZI ŽENOU A MUŽEM NEMŮŽE JÍT O PŘÁTELSTVÍ.
Jsme výjimka, která potvrzuje pravidlo. Trávili jsme spolu večery na webce, psali jsme si maily. A když už naše přátelství trvalo téměř rok, rozhodli jsme se, že si dáme spicha v Praze a konečně se uvidíme reálně.

Nemohla jsem se dočkat, až svého nejúžasnějšího kamaráda ze srdce obejmu. Stála jsem před obchodním centrem na Andělu, oblečená do červeného sportovního trička a světlých džín s dírama. Na nohách žabky. Na rande bych takhle nešla. A on přišel v červeném triku, právě takových děrovaných džínách jako já a na nohách měl také žabky. Vůbec jsme nebyli domluvení, co budeme mít na sobě. Oběma nám to přišlo k smíchu a objali jsme se.

A přitom vzájemném objetí jsem pocítila zvláštní elektřinu, vysokofrekvenční napětí. Úplně mě to vyvedlo z míry. A on řekl wow a zíral na mě překvapeně zrovna tak, jako já na něj. CHEMIE A POŘÁDNĚ SILNÁ. Znala jsem ji dokonale, připravuje člověka o rozum. V hlavě se nám zřejmě oběma honilo to samé. OBA JSME BYLI TOU REAKCÍ NAŠICH TĚL ZASKOČENI A VYVEDENI Z MÍRY. Den před tím setkáním jsme se domlouvali na skype, že půjdeme k němu domů na kafčo a pak vyrazíme někam společně do přírody. Chtěl mě ukázat místa, kam chodí relaxovat. Jeli jsme tramvají, byla našlapaná k prasknutí. Stáli jsme vedle sebe namáčklí a dotýkali se jeden druhého celým tělem. Sexuální přitažlivost mezi námi byla tak silná, že mě připravovala o rozum. On mě šeptal do ucha, že je to pro něj nesnesitelně sexy. OBA JSME Z TOHO BYLI V ŠOKU. Vůbec to nebyl můj typ a ani já jeho typ. Kdybych takového chlapa jako je on potkala někde jen tak na ulici, byl by pro mne pan neviditelný. Nejspíš bych ho ani nezaregistrovala. A on? Registroval jen vychrtlé tmavovlásky, kterým se pod trikem rýsovala žebra… klukovských postav bez prsou. A já mám čtyřky. Chi.

Vpadli jsme k němu do bytu. Sedla jsem si na gauč, on vařil kafe. Mlčeli jsme. Napětí houstlo. V hlavě jsem měla úplně vygumováno a rozum se mě přestěhoval do kalhotek. Uvařil kafe, postavil ho na konferenční stolek a zeptal se, jestli si může sednout vedle mě na gauč. Ano jasně, odpověděla jsem. Věděla jsem, co bude. Věděli jsme to oba. Vrhli jsme se po sobě jako dvě divoké šelmy. Lepší přirovnání nenacházím. V minutě jsme ze sebe navzájem divoce ztrhali všechny svršky. Tak vášnivé a nenasytné milování jsme nikdy předtím ani on ani já nepoznali. Nikdy jsme předtím nic takového neudělali. Oba jsme do té doby měli rádi dlouhé, předlouhé předehry. Naše milování bylo jako z filmu o divokých vášnivých scénách, kterým jsem se předtím jenom smála a myslela si, že něco takového existuje jenom ve filmu a v reálném životě ne.

ONO TO OPRAVDU EXISTUJE. Když bylo po všem, smáli jsme se tomu z plných plic. Nebylo co řešit. Milovali jsme se celý den a nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Z našeho kamarádství na netu vznikla láska jak trám, hraničící se závislostí. Holka a kluk, kteří do té doby střídali partnery jak ponožky a nebyli schopní dlouhodobého vztahu, vystřídali desítky sexuálních partnerů, se nakonec zamilovali jeden do druhého, jsou si věrní, nepodvádějí jeden druhého a to zcela dobrovolně. Neuvěřitelný happy end co? A TO JSEM SI NEVYMYSLELA !!!!!!!!!!!

Při pročítání profilů na seznamce se potácím od pocitů "všechno si to vymyslel" až po euforické "asi do této doby nepotkal tu pravou". Většinou bývám zaslepená vidinou naděje na nějaký vztah. Rozhodně nesouhlasím, že neexistují ženy, co hledají jen sex. Existují, ale stejně jim to nikdo nevěří a většinou je protějšek šokován a zdrhne.

Seznámila jsem na seznamce s Markem. Pracoval v zahraničí, ale pravidelně jezdil domů, podle fotky to byl úžasný kus chlapa, profil měl pečlivě vyplněný včetně podrobností jako že má rád sex, líbí se mu nalakované nehty, nohy v černých punčochách a vysoké podpatky. Kdybych tak tehdy uměla číst mezi řádky…

Marek stále více naléhal, že se musíme sejít. Komunikace na chatu byla jiskrná, sršela vtipem, zdálo se mi, že nemá jen prázdnou hlavu, ale názory, za kterými si stojí a vůbec jsem nezkoumala, proč kluk, který je pohledný, sexy, chytrý a inteligentní je vlastně nezadaný. Nebyla žádná story o náhlém rozchodu, na přímou otázku, zda není ženatý, jsem dostala přímou odpověď (navíc dnes jde vygooglit cokoliv, že?), nebyl na kluky, žádná choroba. Zareagovala jsem jako klasická žena a žila v představě, že čeká na tu pravou a tou jsem já.

Na rande mne pozval Marek k sobě domů. Když si s někým měsíc píšete, téměř podlehnete mylnému dojmu, že se znáte léta. Pro jistotu jsem dala kamarádovi Markovu adresu s tím, aby případně aspoň informoval rodiče, kde leží mrtvola jejich drahé dcery.

Je zcela jasné, že jsem vyrazila v černých punčochách a rudě nalakovaných nehtech (tedy kromě dalšího oblečení pochopitelně). Marek byl i osobně velmi sexy a velmi milý. Měl krásný byt a všude visely fotky žen či spíše nohou v černých punčochách. No proti gustu… Nabídl mi drink a pokračovali jsme ve vlně super komunikace, která vládla na chatu. Marek navrhl, že pustí nějaký film. Pustil normální nefalšované porno a koukal, co to se mnou udělá. Zřejmě jsem ten den snídala vtipnou kaši, neboť jsem mile odvětila, že stejně nemám čočky, takže nic nevidím. Pak přišly na řadu moje nalakované nohy v punčochách. Samozřejmě mi lichotilo, že se mu moje nožky líbí, ale jen do té doby, než mi sundal boty a jal se očichávat moje nohy. Stručně a krátce, měl punčochy a rudý lak jako totální fetiš. Při milování musí mít jeho partnerka černé punčochy, jinak má prý problémy s erekcí, po milování si partnerčiny punčochy nechává na památku, atd. atd.

Marek odběhl do jiného pokoje (já se mezitím snažila nabrat dech a ovládnout ten hysterický smích, který se dral ven) a vrátil se s malou krabičkou. Věřte mi, že jsem na prsten fakt nemyslela, stále jsem byla v šoku z doplňků, nutných u KAŽDÉHO milování. Vyprávěl mi, že má brzy narozeniny a kamarád mu dal malý dárek, který by se mnou chtěl rád rozbalit. V malé krabičce byly dvě tabletky extáze.

Asi chápete, že u vytržení a v extázi jsem byla už celý večer, takže jsem nazula boty a utíkala, co mi vysoké podpatky dovolovaly.

Asi si nebudeme nalhávat, že se při seznamování online plně věnujeme pouze jednomu virtuálnímu partnerovi. Obvykle člověk rozehraje několik "partií", aby zjistil, co se vlastně na online trhu nabízí. Dámy, hlavně se neptejte: "Píšeš si jen se mnou?" Tuto otázku řadím k otázkám typu: "Nejsem tlustá?" nebo " Mám si vzít ty černé nebo zelené šaty?"

Po nějakém čase písemné výměny informací přijde okamžik, kdy je vše napsáno a je třeba se podívat pravdě do očí. Osobně tuhle fázi nerada opouštím, bojím se ztráty těch inteligentních,

studovaných, štíhlých, zábavných, SVOBODNÝCH, sportovně založených lidí. Hrubky při psaní odpouštím, pokud to tedy není kalibr jako "Lýbí se mi rock, …..", jenže ono to v reálu stejně vyjde najevo. Nerada se vzdávám toho stavu, kdy sednete k PC a plni očekávání třesoucí rukou zjišťujete, zda tam máte aspoň jednu novou zprávu od kohokoliv. A samozřejmě nerada přicházím o iluze…

Jaroslav navrhl setkání v cukrárně! na Václavském náměstí. V cukrárně, rozumíte tomu? Sice se mi udělalo nevolno, protože sladké vůbec nejím a nejlepší bonbon je kus čabajky, ale protože vždycky podlehnu tomu stavu "co kdyby to byl ON", souhlasila jsem. Sešli jsme se u dolního vchodu (první dojem neutrální) a usadili se ve druhém patře. Objednala jsem si jahodovou polévku (to jediné znělo jako jídlo, ne jako zákusek), Jarda 4, slovy čtyři, dorty. Ihned jsem pocítila velkou a silnou vlnu závisti k někomu, kdo je jako tyčka a může se cpát sladkým horem dolem. Já pomyslet na koňakovou špičku, tak mám hned o kilo navíc (když se odloupne ten piškot dole, je ta koňaková část docela snesitelná, zbytek vyhazuju). Jaroslav se rozpovídal o již absolvovaných schůzkách, o sobě, o babičce, o tom že je abstinent (pro mě nepřijatelné, co asi tak pije k rybě, mlíko?) a já mohla mezi jednotlivými slovy pozorovat, jak se mu zvolna v ústech mění vrstvy punčového řezu v jeden veliký chuchvalec. Příšerný! Dokázal o sobě a o zákuscích mluvit v kuse asi půl hodiny, což mě, extrémního extroverta, nepřítele zákusků a zdrobnělin přivádělo k šílenství. Bohužel jsem nevěděla, že ten pravý mazec teprve přijde.

Když dojedl, vytáhl papír velikosti A4, na kterém byl úhledně vyveden otázkový kvíz, kterému mě hodlal podrobit. Prostě měl normální dotazník, který asi s každou vyplnil a doma při krabici bonbónů vyhodnotil a popojel do druhého kola. I přes počáteční šok jsem velmi ocenila systematičnost postupu (kam se vytratila fungující chemie a to cosi, co tam buď je nebo není) a s obličejem mírně v křeči přijala jeho hru na dotazník. Já mu ten dotazník ještě nahlas pochválila!

To je přesně jedna ze situací, kdy se vám to slušné vychování, které vám vštěpovali rodiče od malička, spíše vymstí a hned byste si dali facku. Hned první otázka totiž byla: "Souhlasí s vyplněním dotazníku a oceňuje jeho existenci?"

Představte si, že na vyhodnocování dotazníku měl Jarouš vymakanou metodu a sice vystříhaná okénka u správných odpovědí označená barevně podle důležitosti. Při odchodu z cukrárny požádal paní prodavačku o recept na jahodovou polévku s tím, že když se podruhé uvidíme, uvaří mi ji sám. Asi chápete, že účast v druhém kole jsem odmítla.

Teď ale vyprávím o úplně jiném pádu na ústa, tak tohoto gentlemana z minulého příběhu zatím nechme spát.

Tak trochu jsem doufala, že už Pavla v životě neuvidím, jenže přišla další oslava narozenin. Další kamarád měl pocit, že když se ožereme všichni pospolu, bude ten další rok na hřbetě míň bolet. Zase jsem dorazila a zase tam byl mimo jiné Pavel. Bylo horké léto, takže o svetrech nemohla být řeč, ale jelikož nos mám stále stejně velký a stále stejně nerovný a opět vstupoval do místnosti, když já ještě byla za rohem, raději jsem se zdržovala zásadně tam, kde Pavel nebyl. Nestála jsem o to, aby mě zase někdo zachraňoval, a už vůbec ne, aby bylo před čím.

Nějakým zázrakem se ale Pavlovi přece jen podařilo dostat se do mé blízkosti. Nejdřív jsem si myslela, že je to omyl, že jakmile zjistí, kdo to tam je, rychle zase zmizí. Ale spletla jsem se, za chvilku na mě promluvil. V očekávání nejhoršího jsem se k němu poněkud napruženě otočila a zjistila, že tentokrát přichází s bílou vlajkou, olivovou ratolestí, ručníkem hozeným do ringu a já nevím, s čím vším ještě. Přišel se zkrátka omluvit. Jelikož jsem v podstatě hodná holka, omluvu jsem přijala a tím jsem měla věc za vyřízenou.

Ovšem chyba lávky. Záhadným a mně nepochopitelným způsobem se Pavlovi podařilo z někoho ze známých dostat mé telefonní číslo a hned druhý den mi volal. Opakoval, že ho strašně mrzí, jak se ke mně choval, když jsme se viděli poprvé, a svěřil mi sladké tajemství, že by tento svůj prohřešek rád napravil. Prý by byl moc rád, kdybych s ním zašla na výstavu strojů Leonarda da Vinciho. Místo abych ho odeslala kamsi, švihla telefonem, od plic si zanadávala a spokojeně se k němu nadále vůbec nehlásila, řekla jsem si, že je to od něj vlastně hezké. Na výstavu jsem stejně chtěla jít, a tak jsem přijala, řekla si, že mu asi vážně došlo, že takhle by se chovat neměl, a opravdu jsem celou věc brala jen jako smír mezi známými, kterým hrozí, že se budou párkrát do roka setkávat na oslavách.

Na místo, kde jsme měli sraz (rozhodně ne rande, jen sraz), jsem dorazila v plné parádě, tedy i s nosem. A opravdu, asi se nechtěl hádat, protože se o něm slovem nezmínil. Výstava se mi celkem líbila, dílem náhody jsem nedlouho předtím četla knížku o Leonardovi, kde se o jeho vynálezech poměrně podrobně mluvilo, a tak jsem vystavené exponáty prohlížela ze všech stran a zkoumala, jak kdybych je chtěla koupit. Pavel se mě zeptal, co proboha hledám na modelu automobilu, a já, děvče pravdomluvné, jsem odvětila, že brzdu, protože jsem četla, že ta je na celém stroji nejzajímavější, ale na tomto modelu bohužel chybí.Malý okamžik na mě koukal jako na blázna, pak se zeptal, co to proboha čtu, a vypadalo to, že kromě nosu a oblečení našel další věc, která se mu nelíbí: když ženská ví o čemkoliv víc než on. Rychle jsem tedy další ožehavé téma zamluvila. Kupodivu to šlo celkem snadno.

Když jsme se rozcházeli, Pavel mě chtěl pozvat ještě na večeři, ale to jsem slušně, leč nekompromisně odmítla. Navrhl tedy, že bychom mohli zajet na nějaký pěkný výlet, protože nemá pocit, že pouhopouhou jednou vstupenkou odčinil své nechutné chování. Prý Karlštejn by nebyl špatný, a jestli mám čas příští víkend. Čas jsem měla, o Karlštejně jsem nic nečetla, tak co bych nejela...